Legendární českobudějovický obránce, který strávil v Českých Budějovicích osm sezón. S menší přestávkou mezi sezonami 2000–01, kdy jste se Vsetínem získal mistrovský titul. Jak se vám toto poslouchá?
Poslouchá se to dobře. Z celé mé kariéry bylo budějovické období to nejdelší. Párkrát jsem byl někde jinde, ale v Budějovicích jsem odehrál suverénně nejvíce. Sezony tady patřily k mým nejlepším, herně i bodově. Někdo mi teď dokonce říkal, že zde držím nějaký rekord mezi extraligovými obránci, který ještě nikdo nepřekonal. Tyto osobní statistiky ale moc nesleduji. Vzpomínám spíš celkově na sezony, ve kterých byly těžké, ale i dobré chvíle.
Poslední českobudějovickou sezonu jste strávil v pozici kapitána, předtím jste tři sezony byl asistentem kapitána. Jak jste tuto pozici vnímal?
Pozice asistenta určitě těší. To bych lhal, kdybych řekl, že ne. Není to ale taková role jako ta kapitánská. Kapitán by měl být pojítkem mužstva, ať už se daří, nebo ne. Měl by mužstvo držet ve stejné relaci. Když se daří, aby si hráči nemysleli, že to půjde samo, a když se naopak nedaří, vedení a sponzoři tlačí, tak zase dostávat mužstvo do pohody. Když se daří, může být kapitánem i trenérem v podstatě kdokoliv, ale když se nedaří, je to mnohem těžší.
Během oné poslední sezony v Motoru jste zamířil do Sparty, se kterou jste nakonec získal bronzovou medaili. Na bronz jste dosáhl také s Motorem, v sezoně 1994/1995. Jak vzpomínáte na bronzový ročník v českobudějovickém dresu?
To si pamatuji, to bylo perfektní. Když si pamatuji zápasy v play-off proti Spartě, kdy sice jsme prohráli, tak na tu dobu tu byla neskutečná atmosféra. Plný stadion, lidi měli šály a byla to paráda. Byla to elektrizující atmosféra a tu jsem tu zažil pouze tenkrát. Euforie, která tu je teď, je zásluhou vedení, které tohle vytvořilo. Ať už jde o marketing nebo fanoušky, všichni se semkli. Možná je to i tím, že extraliga tehdy odešla do Hradce Králové. To tomu hodně pomohlo, lidé se semkli a všichni se k tomu postavili čelem. Tohle za nás nebylo. Byl tu starý zimák a chodily dva až tři tisíce lidí. A dnes tu na přátelák přijdou klidně čtyři tisíce. Když jedu z práce a je hokej, vidím ty šály a dresy, je to pecka. Pro město, pro kluky, kteří tu hrají. Hokej se hraje pro lidi. Klukům se musí v Budvar aréně parádně hrát. Novodobý Motor tu udělal kus práce.
| Milan Nedoma Třiapadesátiletý brněnský rodák. Na jihu Čech působil Milan Nedoma 8 sezon, odehrál 363 zápasů, v nichž dal 58 gólů (16 v přesilovkách, 2 v oslabení, 5 vítězných, 1 remízový), posbíral 165 kanadských bodů, 49 +/- bodů a 290 trestných minut. Byl členem bronzového týmu z roku 1995. Dodnes drží klubový rekord v počtu kanadských bodů obránce v sezoně nejvyšší soutěže, když jich měl v ročníku 1997-98 celkem 36 (9+27). Kromě Českých Budějovic působil v Brně, Dukle Trenčín, Hradci Králové, Vsetíně, Spartě a Plzni, aktivní kariéru ukončil po sezóně 2006/07 kterou dohrával v Mladé Boleslavi. V reprezentaci odehrál 27 zápasů a vstřelil 1 gól. |
Jak pozorně sledujete Motor v aktuální době? Případně chodíte i na zápasy do Budvar arény?
Párkrát jsem byl, ale na hokej jinak moc nikam nechodím. Hodně totiž vnímám názory lidí okolo sebe a nechci na to reagovat. V duchu v té hře totiž pořád jsem, takže bych občas nejradši na ty negativní věci řečené na stadionu zareagoval. Proto raději koukám doma v klidu v televizi. Vidím tam zpomalené záběry i opakování. Pozorně sleduji Motor a Kometu, jinak ostatní zápasy nesleduji.
Po konci aktivní kariéry jste se vrhnul na trénování, v krajské lize jste několik sezon řídil hlubocké Rytíře. Jak jste se k této pozici dostal?
Já jsem skončil s hokejem a říkal jsem, že už do toho prostředí nechci jít. Poté si mě ale pozval Petr Bělohlav, se kterým jsme si sedli a pobavili se, a já mu řekl, že to zkusím. Bylo to dva roky po konci mé kariéry a popravdě mě to nejdříve moc netáhlo. Ani jsem nevěděl, co od kraje čekat. Ale přišel jsem poprvé na trénink a nestačil jsem se divit, jak jsou kluci zruční. Já si představoval, že kraj hrají dobrovolně kluci, kteří hokej nikdy pořádně nehráli. Pak jsem se do toho dostal, podíval se na hráče a zjistil, že to jsou samí hokejisti, co hráli třeba až do juniorů v nejvyšší soutěži. Byl jsem příjemně překvapen. Sám jsem jim na tréninku nestačil. Chytlo mě to. A taky jsem si vždycky rád s kluky zahrál „báčko“ na ledě. Kluci byli sice mladší, ale i tak to posezení v šatně a ta atmosféra... Člověk si připadal zase mladší.
Pro vás to byla šest let dlouhá etapa. Jaký byl její konec?
Po šesti letech jsme se nikam neposouvali a s Petrem jsme se domluvili, že skončím. Řekl jsem, že klukům klidně budu dál pomáhat, ale ať už tam jde někdo jiný. Říká se, že nejlepší je zkusit vyměnit trenéra. Chtěl jsem pro Hlubokou udělat maximum – třeba i tím, že odejdu. Nakonec to tak dopadlo. Postupem času už jsem to navíc ani pořádně nestíhal. Každý to dělal po práci a pro mě je už pět let prioritou to, co se stalo s Eričkem. Po práci věnuji hodně času nadačnímu fondu a na hokej už by nebyl prostor. Vždycky jsem chtěl po hráčích stoprocentní přístup, a to jsem očekával i od sebe. Dělat něco napůl pro mě nikdy neexistovalo.
V jednom starším rozhovoru jste uvedl, že jste po konci aktivní kariéry pracoval v telekomunikacích. Pořád pracujete v tomto oboru, nebo vás nadchlo něco nového?
Ne, už ne. Teď jsem deset let v CB Auto, kde prodávám nová auta. Jsem spokojený. Mám to kousek, sice je to jiný obor, ale opět je to o prodeji, a to mě baví. Máme tu dobrý kolektiv, což je důležité. Přece jen, když není dobrá parta, může být práce jakákoli. Skvělý kolektiv byl i v těch telekomunikacích. Člověk musel nějak začít. Já neuměl vůbec nic a bylo těžké se zařadit do toho běžného života. Každý měl v té době už rozjeté své podnikání. Chápu, že bylo riziko vzít mě, abych nic nepokazil, když jsem neměl žádnou praxi. Jsem proto rád, že jsem v T-Mobilu dostal šanci. Prošel jsem školením, které jsem později využil i tady. Na obě ty štace rád vzpomínám a doufám, že v CB Auto vydržím co nejdéle.
O handicapu vašeho vnoučka Erička se již napsalo mnoho. Na jeho potřeby nyní bude směřovat výtěžek exhibice Legendy Motoru pomáhají. Jak vlastně vznikl koncept tohoto zápasu, a bylo v plánu hned, že půjde výtěžek ze zápasu právě na Erička?
Popravdě, organizace tohoto zápasu jde trochu mimo mě. Já sám si během roku plánuji vždy dvě akce. S Jardou Běhounkem u Jaroslava Pouzara nás čeká hokejová exhibice, kde hrají i děti turnaj a vstupné je dobrovolné. A pak jde o charitativní golfový turnaj. Ohledně aktuální plánované velké exhibice se mi z Motoru ozvali sami od sebe, že je napadl zápas Legend Motoru a že by chtěli, aby výtěžek šel na Erička. Byl jsem za to rád, a navíc mě oslovili, jestli bych i nastoupil. I když tam budou mladší kluci než já, kteří v hokeji dosáhli úplně jiné úrovně než já, řekl jsem, že nastoupím a doufám, že to dodržím aspoň na nějaké to střídání. Nesmím to ale přehánět, protože nějaké bolesti zad a kolen tam jsou a nerad bych to přehnal.
| Příběh malého Erička „Ahoj, to jsem já! Váš Erik!“ Takto začíná příběh malého Erička, který naleznete na webu Naděje pro Erička. Malý Eriček se narodil jako zdravé miminko, které ale má z důvodu vývojové vady handicap pravé ručičky, která končí před zápěstím. Již v minulé sezoně mohli být fanoušci svědky první charitativní akce, kdy Motor a Saves Help pomáhali Eričkovi při souboji s třineckými Oceláři. |
Jak vy sám pohlížíte na tuto akci, kde se na ledě bude prohánět mnoho známých hráčů, nejen spojených s Motorem a Českými Budějovicemi?
Tohle nejde ani popsat. Podobných dětí, které trpí různými nemocemi, je mnoho. To bude už potřetí nebo počtvrté, co mi takto významně pomůžou. Dvakrát to byly dražby dresů. A já jsem za to neskutečně vděčný. Někdo se zničehonic ozve a chce mi pomoct, protože ví, že jsem tu hrál. Těší mě, že na nás takto nikdo nezapomene, že si lidé vzpomenou. I přesto, že tady to současné vedení tehdy ještě nebylo. O to víc je to neskutečné, když se o tom doma s rodinou bavíme.
Chtěl byste na závěr říct ještě nějaká slova k blížící se akci?
Určitě bych rád všechny na tuto akci pozval. Zaprvé akce bude mít charitativní podtext, což je v dnešní době důležité. Přijedou osobnosti jako Jan Koller, Vladimír Šmicer, Milan Baroš, nebo třeba na střídačce bude Jakub Voráček. Zároveň bych chtěl Budějčáky pozvat i na tým Motoru, protože si myslím, že taková jména, která by měla dorazit, člověk jen tak už nevidí. Ať už je to Martin Hanzal, Václav Prospal, Aleš Kotalík, a tak dále. Nechci na nikoho zapomenout. Samozřejmě se ještě může cokoliv změnit za ten týden, ale rád bych všechny pozval. Je to zároveň takové loučení hráčů, kteří tu pro hokej něco udělali. Budou tu zajímavá jména, oba týmy plné hvězd. Tím ale nemyslím sebe (smích). Podpoří se tím dobrá věc a fanoušci uvidí jména, která třeba už dlouho na ledě neviděli.
