Michale, nejdříve shrňme vaši kariéru. S hokejem jste začínal v Plzni, ale nakonec jste prošel mnoha kluby a nakonec si zkusil i zahraniční angažmá.
Tenkrát se úplně tolik nenosilo střídání klubů, takže jsem občas i slyšel, že jsem jich střídal dost. Hokejově jsem vyrůstal v Plzni, pak přišel Dušan Salfický, který mě do brány moc nepustil. Následně jsem odešel do Budějovic, kde jsem působil čtyři roky. Zpětně to hodnotím jako jednu z nejlepších částí mé kariéry, protože se mi v Budějovicích hodně líbilo. Poslední rok, co jsem tam byl, tak bohužel byla přestavba haly, takže během sezony jsme se stěhovali do vlastní haly, ale ročník jsme zahajovali v Táboře.
| Michal Mařík Narodil se 18. května 1975. V A týmu Českých Budějovic chytal ve čtyřech sezónách (1998-2002), nastoupil do 141 zápasů, v nichž měl průměr 2,83 gólu na zápas a úspěšnost zákroků 91,9 %. Vychytal sedm čistých kont a také 54 výher a 19 remíz. Byl členem vítězného pohárového týmu v roce 2000. Jeho syn Matyáš má za sebou debut v A týmu Motoru. |
Následoval váš krátkodobý přesun do Zlína v roce 2002. Jak k němu došlo?
Ve Zlíně byl dlouho Vláďa Hudáček, který zde zažil úspěšné roky, ale tu poslední sezonu, co tam byl, už to asi nebylo úplně ideální. Takže nás vyměnili a Láďa se tak vrátil domů do jižních Čech. Toto jsem na jednu stranu těžce nesl, jelikož jsem musel z Budějovic pryč. Na druhou stranu jsem šel do týmu, který hrál hodně nahoře. Byli jsme, když jsem v lednu přišel, myslím třetí a základní část jsme zakončili na druhém místě. Následně jsme v play-off vyhráli bronz. Naskočil jsem do rozjetého vlaku, všechno se dobře vyvíjelo a mně se docela dařilo, takže to byla taky velmi hezká část kariéry. Následně se po sezoně řešilo, co bude dál. První možnost byla, že bych zůstal ve Zlíně, kde jsem už jsem dostal určitou nabídku. Druhá verze byla, že se vrátím do Budějovic, což se mi taky líbilo. Bylo by to ale těžké, protože jsme byli s Vláďou Hudáčkem kamarádi a byli jsme oba ve věku, kdy jsme chtěli hodně chytat. Hudy tenkrát byl jednou i trojka na mistrovství světa, takže byl i mistr světa. Následně ale, bohužel, sehrálo roli odstupné. Stál bych moc peněz a nikdo tu částku nechtěl dle tabulkové hodnoty zaplatit. Dopadlo to tak, že mě nakonec koupil Havířov, protože tam nějak neměli žádného gólmana, a tak byli ochotní ty peníze dle tabulky dát. Takže jsem skončil v Havířově, což byla další obrovská životní zkušenost, ale mrzelo mě to, jelikož Zlín byl v tabulce výš a Budějovice byly srdcovka.
Celkově jste, včetně Budějovic, prošel osmi extraligovými týmy, byť některými jen epizodně.
Přiznám se, že jsem to nikdy nepočítal, ale vyrostl v Plzni, pak jsem byl asi na měsíčním hostování, taky za Vláďu Hudáčka, ve Varech. Tam se snažili tým oživit, jelikož Vary byly nováčkem a hrály dole v tabulce, tak nás na měsíc vyměnili. Pak jsem byl v Budějovicích, odkud jsem šel do Zlína. Poté jsem zažil rok v Havířově, v klubu, kde tenkrát už nebyly peníze a v podstatě jsme byli horký kandidát na sestup. Následně to tak i dopadlo. Nicméně neříkám, že na něj mám špatné vzpomínky, byli tam fajn fanoušci a poznal jsem tam taky hodně dobrých lidí. Problém byl, že jsme hráli dole a bylo to takové smutné období, protože se spadlo. Zároveň jsem si tam asi na měsíc odskočil do Třince, protože se jim zranil brankář a my jsme byli v Havířově tři. Poté jsem byl ještě v Litvínově, a ještě jsem zvládl podepsat smlouvu ve Vítkovicích, ale tam jsem jen vypomáhal jedno play-off a pak mi praskla ploténka, takže tam jsem prakticky ani nenastoupil. Následně jsme řešili, co bude dál a pak mě daly Vítkovice na rozchytání do Boleslavi, která v té době hrála druhou ligu. Tam se mi jeden rok dařilo, hráli jsme finále s Ústím o vítěze první ligy. Poté jsem už jsem šel do zahraničí. Nejdříve bylo Norsko, kde jsem hrál první ligu. A pak bylo Německo.
Na které místo máte nejhezčí vzpomínky?
Pokud to mám seřadit, co se života týče, tak by na tom nejlépe byly Budějovice, protože jsem tam byl nejdéle a bylo to skvělé. Druhé by skončily Drážďany, kde jsem byl dva roky a postoupili jsme do nejvyšší Bundesligy. Já bych v Německu pokračoval i dál, ale tam potom udělali pravidlo, že v Oberlize, kde jsem chytal já, bych musel mít vyřízené německé dokumenty, které jsem neměl. Bývala to ochrana, aby chytali mladí Němci, takže i přes platnou smlouvu jsem tam musel skončit. Nabídli mi nějaké trénování, postarali by se o mě, ale neměl jsem v plánu v Německu zůstávat. Ale vzpomínky jsou dobré všude. Velký zážitek byl i Zlín, tam jsem chytil euforii a chodil tam plný stadion. Taktéž tam byli kvalitní hráči typu Čája (Petr Čajánek) nebo Lešoun (Petr Leška). Celkově ale ničeho v podstatě nelituji, protože dneska člověk vidí, že udržet se dvanáct let v lize je opravdu skvělé.
Ještě zpět k Budějovicím. Zde jste odehrál čtyři sezony. V roce 2000 jste s týmem dokonce vyhrál pohár. Považujete tedy své působení v Budějovicích jako úspěšné?
Jak se říká, vždycky to může být lepší, ale udělali jsme v jedné z těch sezon rekord v počtu neprohraných zápasů doma. Myslím, že jsme snad za celou sezonu doma neprohráli. Byla tam skvělá parta kluků. Složité to bylo kvůli tomu předělávání zimního stadionu. Pokud to mám zhodnotit, určitě jsem třeba já osobně mohl chytat ještě lépe, ale líbilo se mi tam. Zažil jsem ten Zlín, kde jsme získali medaili. V Německu jsme zase postoupili. Vyhrál jsem potom i Zlatou helmu v sezoně, kdy jsem přecházel z Budějovic do Zlína. Ničeho nelituji, mohlo to být horší i lepší, ale už to je dlouhá doba. Teď se na to dívám určitě pozitivně.
Zároveň jste chytal i v reprezentaci do dvaceti let. Nebyly ambice i na dospělou reprezentaci?
Myslím si, že tak daleko jsem asi nedošel. Předtím jsem ještě byl na Mistrovství Evropy U18, kde jsme měli bronz. Potom na dvacítkách jsme byli bez medaile. Upřímně říkám, že na A tým to nebylo. Byly tenkrát lepší brankáři než já.
Určitě nejvíc zajímavou adresou na vaší hokejové mapě je norský tým Stjernen Hockey. Jak se tam člověk dostane? To musela být v roce 2007 asi zajímavá nabídka, že?
Já jsem se tam dostal úplně náhodou, protože po té sezoně, když jsem po zranění naskočil v Boleslavi, tak jsme to dotáhli z devátého místa až do finále. Měli jsme obrovské ambice na postup. Následně tedy byla obrovské očekávání od té následující sezony a my jsme ji nerozběhli úplně dobře. Drželi jsme se sice někde relativně vepředu, ale nebyli jsme úplně nějací jednoznační favorité. Já jsem navíc tenkrát nebyl úplně v nějaké top formě, a vím, že vedení to chtělo nějakým způsobem oživit. My, co jsme tam měli lepší smlouvy, co jsme měli být tahouni mužstva, jsme byli konfrontováni s určitou nespokojeností. Chtěli to nějak dál řešit, takže tenkrát koupili Martina Altrichtera a se mnou se domluvili, že, abych chytal a zároveň neposílil konkurenci, tak půjdu dochytat sezonu do zahraničí. Naskytla se možnost jít do Norska, kde měli mladého gólmana, kterému se nedařilo. V Boleslavi mě uvolnili na hostování. Sezonu jsem tedy dochytal v Norsku. Nebyla úplně špatná, ale ten klub se pak potýkal s nějakými finančními problémy. Nejdříve mi tedy nabízeli možnost další spolupráce, ale pak museli snížit náklady. Řešilo se, co dál. Byla možnost se vrátit zpátky do Boleslavi, nebo využít nabídky z Německa. Věděl jsem, že je ideální čas zkusit cizinu, takže jsem odešel právě do toho Německa.
Do velkého hokeje vás dostal tatínek, který také chytal, je to tak? Váš syn Matyáš tak pokračuje v brankářské rodinné tradici...
Vyšlo to tak, že si tátu v bráně nepamatuji, protože jsem byl malý kluk. Táta nikdy ale nechytal nejvyšší soutěž. V Plzni byla tenkrát druhá liga a na vojně byl někde na Slovensku. Poté chytal někde ve druhé a třetí lize. Myslím si, že můj syn to bude mít se vzpomínkami na mě v bráně podobné, jelikož, když jsem chytal já, byl také hodně malý. Když jsme se vraceli z Německa, tak šel teprve do přípravky.
Synovi Matyášovi teprve hokejová kariéra v A týmu začíná. Měl jste od začátku jasno, že bude hokejista?
Co si vzpomínám, tak jsem chtěl, aby hokej hrál. Když začínal bruslit, tak hrál v útoku a já jsem se tenkrát nabídl, že přijmu nabídku na pozici trenéra brankářů u těch nejmenších v Plzni. Už si to přesně nepamatuji, ale po nějaké relativně krátké době, když jsem to zkoušel, tak pak sám přišel, že by chtěl taky chytat. Měl jsem z toho obrovskou radost, že ten impuls přišel od něj.
Vidíte se v něm?
Tak určitě máme pár věcí společných. Alespoň to vždycky říkával Ruda Pejchar, který ho viděl v Plzni. Vždycky jsem to dělal tak, že, když jsem později trénoval v Plzni, tak jsem měl takovou zásadu, že jsem hodně chtěl ty kluky, co jsem trénoval, naučit to, co jsem sám uměl, ale ještě víc jsem je chtěl naučit to, co jsem sám neuměl. Je možné, že jsem něco přenesl i na syna.
Jak jste prožíval jeho první starty v extralize?
Mísila se ve mně obrovská radost s nervozitou. Když přišla nabídka z Budějovic, bylo to tak, že někoho sháněli do juniorky a oslovili mě, jestli by Mates neměl chuť do Motoru jít. Z mého pohledu to rozhodování trvalo asi třicet vteřin. Věděl jsem, že v Budějovicích se s brankáři pracuje dobře. Když máte nějaký klub v srdci a je možnost, aby tam hrálo vaše dítě, tak neváháte ani vteřinu. Zároveň to ale bylo v době, kdy byl Matyáš v dorostu a chtěl jsem znát jeho názor. V Plzni se tehdy mládeži dařilo, v té době probíhalo play-off. Nechal jsem ho tedy v klidu dochytat sezonu, abych ho nějakým způsobem nerozhazoval. Hned jak skončili sezonu, tak jsem mu řekl, že tady ta možnost je. Podvědomě jsem tušil, že bude chtít, protože Budějovice znal ode mě z vyprávění. Velkou roli asi sehrálo i to, že znal budějovické trenéry z brankářského kempu Kuby Kováře, na který jsme jezdili do Písku a který považuji pro mladé brankáře za perfektní. To tedy také usnadnilo rozhodování, jelikož věděl, že jde za Standou Hrubcem.
Do jaké hloubky s ním mluvíte o zápasech a obecně o chytání?
Když jsem ho trénoval v Plzni, tak jsme mluvili o chytání a o zápasech hodně, dělali jsme rozbory, byl jsem v podstatě klasický trenér. Poté, kdy přešel do Budějovic, tak jsem to začal nechávat víceméně na Standovi Hrubcovi, protože Standa je jeho trenér. Sleduji to, ale nechci, aby měl v hlavě guláš. Poslouchá to, co mu radí Standa. Já mu k tomu občas něco okrajově řeknu. Většinou se to shoduje s tím, co mu říká Standa. Já se ním bavím víc obecně o hokeji a o životě. Už jsem víc táta než trenér. Poradím mu něco ze svých zkušeností, ale co se týče techniky chytání a tady těchto věcí, tak to nechávám z devadesáti procent na Standovi.
Usadil jste se v Plzni. Věnujete se nadále trenérské činnosti?
Když šel Mates do Budějovic, dostal jsem nabídku od známého na živení se civilní prací. Po těch letech v Plzni jsem cítil, že potřebuji nějakou změnu, protože jsem měl na některé věci ohledně brankářů trošku jiný názor, než měl třeba šéftrenér akademie. Chtěl jsem ty kluky víc vychovávat. V dorostu a v juniorce nejde o to vyloženě vyhrát, samozřejmě je krásné vyhrát titul, ale nejhlavnější je to, abychom vychovali hráče do seniorských týmů. V Plzni jsem dobrovolně vyklidil pozice a nyní trénuji v Klatovech, protože to mám kousek od práce, prostředí jsem znal, když jsem tam jezdil jako regionální trenér brankářů. Dávalo mi to nějaký smysl. Dělám to ale po zaměstnání. Celé odpoledne dvakrát až třikrát v týdnu trénuji, takže trenéřinu jsem neopustil. Ještě jsem řešil i nějaké nabídky z Německa, ale už chci bydlet doma. Nevylučuji ale, že bych se někdy do Plzně mohl vrátit i k nejmenším dětem. Nechci už ale opouštět zaměstnání, protože je to nějaká jistota.
