Zdeňku, co se ti vybaví jako první, když se řekne Jihostroj?
Bouřlivá atmosféra, úžasné publikum a výborný volejbal.
V posledních letech jsi Jihostroj poznával hlavně z druhé strany. Čím pro tebe byl jako soupeř nepříjemný?
Vždycky to byly vyhecované zápasy. Už když jsem působil v Karlovarsku, měly souboje s Jihostrojem něco navíc. S řadou hráčů se člověk znal z reprezentace nebo z jiných klubů, takže tam byla i osobní rovina. O to víc šel člověk do těch zápasů naplno.
Poslední tři sezony jsi byl hlavním trenérem ve Zlíně. Co tě přesvědčilo k nabídce Jihostroje, kde budeš v uvozovkách „jen“ v roli asistenta a statistika?
Beru to jako další zajímavý krok. Těším se na práci v širším realizačním týmu a zároveň si moc cením toho, že se nám to sešlo i po rodinné stránce. Můžeme být s manželkou a synem pohromadě a spojit volejbal, který je naším společným životem, právě v tak krásném městě.
Znáš se se Zdeňkem Šmejkalem už z minulosti?
Ano, známe se dobře. Čtyři roky jsme spolu působili u národního týmu. Nejdřív byl Zdeněk v roli asistenta, později jako hlavní trenér. Volejbalově se tedy známe a vlastně už kdysi dávno jsem u něj v České Třebové dělal trenérskou trojku. Něco už spolu za sebou máme.
V pozici asistenta a statistika jsi slavil tři tituly s Karlovarskem. Proč jsi potom směřoval do Prostějova a následně do Zlína?
Chtěl jsem se přiblížit domů a rodině. Zároveň jsem chtěl využít možnost dělat vlastní rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Cítil jsem, že asistentské práce už mám za sebou hodně a že je čas posunout se zase o krok dál.
Co tě naučily tři sezony v pozici hlavního trenéra ve Zlíně?
Byla to obrovská škola. Zlínskému klubu jsem za tu možnost hodně vděčný, protože jsem tam dostal velký prostor pro seberealizaci. Zároveň děkuju i hráčům, kteří ke mně byli v některých ohledech milosrdní. Člověk má nějaké vize, ale pak se potká s realitou a zjistí, že ne všechno, co má v hlavě, jde hned uskutečnit.
Velkou část kariéry jsi strávil jako statistik. Co si pod touhle rolí má představit běžný fanoušek?
Je to práce s čísly a hledání opakujících se vzorců. Pro tým je ale nejdůležitější převést data do praxe. Hledáme silné a slabé stránky vlastní hry i soupeře a snažíme se s nimi dál pracovat. Volejbal se pořád vyvíjí a nedá se předpovědět všechno, ale určité vzorce se v něm najít dají.
Kolik práce je za přípravou na jeden zápas, než hráči dostanou finální podklady?
Příprava začíná prakticky hned po skončení předchozího zápasu. Zpracovává se odehrané utkání a zároveň další soupeř. V čistém čase se můžeme bavit zhruba o třiceti hodinách práce. Někdy je to méně, někdy více, ale cílem je připravit informace tak, aby s nimi mohl tým hned od začátku týdne pracovat.
Co dnes dokáže dobrý statistik odhalit o soupeři ještě před zápasem?
Dají se najít různé stereotypy. Třeba v úderovém rejstříku, v distribuci nahrávek nebo v řešení konkrétních situací. Vždycky ale záleží na tom, pod jakým tlakem tým nebo hráč je. Bez tlaku si člověk dovolí věci, které by si v těžké chvíli třeba nedovolil. Právě proto se často hledají stereotypy pod zátěží, kdy se hráči vracejí ke svým naučeným vzorcům.
Jak se pak z velkého množství dat vybírají jednoduché informace pro hráče?
To je jedna z nejdůležitějších částí celé práce. Z mnoha hodin analýzy musíme vytáhnout několik klíčových věcí. Musí být jednoduché, srozumitelné a zároveň dostatečně pravděpodobné, že se v zápase opravdu objeví.
Jak se práce statistika změnila za posledních řekněme deset let?
Hlavně se hodně zrychlila. Hráči jsou vyspělejší, mají větší nároky a informace potřebují rychleji. Pomáhá tomu výkonnější technika, než jaká byla dřív. Pracuje se i s pokročilejšími technologiemi, například s radary a dalšími systémy, které se dají propojit s výpočetní technikou. Díky tomu můžeme být efektivnější.
Pracoval jsi s řadou výrazných trenérů i hráčů. Vybaví se ti někdo, kdo dokázal díky datům výrazně zlepšit výkon na hřišti?
Je těžké říct jedno konkrétní jméno. Vždycky to bylo spíš o momentech a o nastavení celého týmu. Někdy jsme mohli dávat hráčům jakákoliv data, ale pokud tým nebyl v pohodě a nebyl připravený informace přijímat, výtěžnost byla skoro nulová. Pak ale nastala období, kdy se podařilo tým nastavit tak, že měl sebevědomí, věřil naší cestě a data dokázal využít.
Působil jsi také ve Švýcarsku, Francii či Rakousku. Čím tě tyhle zkušenosti obohatily?
Pro mě to byla hlavně škola života. Před prvním angažmá ve Švýcarsku jsem skoro nevystrčil paty z Brna. Najednou se člověk musel postarat sám o sebe, používat cizí jazyk a fungovat v prostředí, na které nebyl zvyklý. V té době navíc nebyl mobilní internet samozřejmostí, takže to bylo velké osamostatnění a otevření očí.
Dá se něco podobného říct i o práci u národního týmu?
Určitě. A nejen u národního týmu. Každý trenér, kterého jsem potkal, pro mě byl velkou školou. Každý viděl volejbal trochu jinýma očima a mě to posouvalo dál. Ve volejbalu člověk většinou potkává otevřené lidi, se kterými se o hře dá mluvit dlouhé hodiny. To je zkušenost, kterou nenajdete na žádném semináři.
Byl některý trenér, který dával tvé roli statistika obzvlášť velkou váhu?
V začátcích to byl Aleš Novák, který mě vlastně k myšlence statistika přivedl a data po mně vyžadoval. To jméno mě potom volejbalovým životem provázelo dál, protože v Karlovarsku na to navázal Jiří Novák. S ním jsme trávili dlouhé hodiny v kanceláři přípravou a hledáním nových cest, jak s daty pracovat.
Dovedu si představit, že při téhle práci musí být člověk na volejbale skoro závislý.
Je to tak. S manželkou i s rodinou se velká část našeho života točí kolem volejbalu. Práci u počítače se snažím dělat hlavně po nocích, aby zbyl prostor i na osobní život. Ale ve výsledku, když jdeme na procházku nebo kamkoliv jinam, stejně se často bavíme o volejbale, o situaci českého i světového volejbalu. Je to téma, které nás provází celý život.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
