Již od roku 1999 se stará o zdraví hráčů českobudějovického Motoru. Zkušený ortopedický specialista doktor Zdeněk Vodička se pro klubový web rozpovídal o své práci a narazil i na témata, která jsme vám, fanouškům, již představili se zdravotníky z okolí českobudějovického klubu. Předchozí článek naleznete na našem webu ZDE.

Pane doktore, u týmu působíte již téměř třicet let. Jak se během té doby změnil pohled na sportovní medicínu?
Ten pohled se změnil ve smyslu nároků, specializace, chování hráčů a mnoha dalších faktorů. Děje se to proto, že se neustále zvyšuje profesionalita klubů i sportu jako takového. Dnes je v popředí především výkon. Hráči jsou orientováni na to, aby podávali špičkové výkony. Tomu se přizpůsobilo i jejich chování, ať už ve smyslu životosprávy, tréninkového nasazení a podobně.

Jak to ovlivnilo samotnou zdravotnickou péči?
Na lékařskou péči jsou neustále kladeny stále vyšší nároky, ať už z hlediska specializace, dostupnosti nebo rychlého řešení problémů. Zatímco dříve jsme většinu péče zajišťovali ve dvou s kolegou MUDr. Dvořákem, dnes je to multidisciplinární spolupráce. Ať už jde o zapojení členů realizačního týmu, fyzioterapeutů, kondičních trenérů, specialistů na prevenci a monitoraci výkonu či výživové požadavky, nebo o rozšíření lékařského týmu o lékaře, který se stará o neúrazová onemocnění. Hráči, kolektiv i celý tým vyžadují ve všech směrech péči na vysoké úrovni. To si samo o sobě vyžádalo rozšíření realizačního týmu, jak jsem již uvedl, o fyzioterapeuty a kondičního trenéra na plný úvazek. Právě s nimi musíme úzce spolupracovat při léčbě a návratu hráče do hry.

Jak to tedy fungovalo v minulosti?
Když jsem začínal, obraceli se na mě hráči se všemi zdravotními problémy. Například s teplotami, virózami, kožními problémy, bolestmi břicha a podobně. Dnes, pokud má hráč takové potíže, obracím se okamžitě na specialisty a kolegy v nemocnici. Na základě osobních kontaktů je žádám o pomoc a odborné řešení daného problému. V současné době by totiž neobstálo léčit hráče s onemocněním, které se přímo netýká pohybového aparátu, tedy mé specializace, pouze vlastními silami a bez odpovídající odbornosti. Nebylo by přijatelné postupovat neprofesionálně a protahovat léčbu na dny či týdny. Hráč potřebuje co nejrychlejší a nejkvalitnější péči, aby se mohl vrátit k plnému výkonu.

Jak velkou část vaší práce tvoří akutní medicína a jak velkou prevence?
Prevence hraje velmi důležitou roli. Ta začíná dodržováním správné životosprávy. Dále pokračuje tréninkovým procesem, jeho kvalitou, kvalitou regenerace a podobně. Na všechny tyto oblasti je kladen stále větší důraz. Poté následuje vlastní zdravotní prevence, která spočívá například v užívání různých doplňků stravy s pozitivním vlivem na imunitu, kardiovaskulární aparát či kloubní výživu. Dále jde o očkování při očekávání virových epidemií, jako je například chřipka. Výše uvedená opatření můžeme pouze doporučovat a záleží na jednotlivých hráčích, co přijmou a co ne.

Jak myslíte, že téma prevence vnímají samotní hráči?
Dnes je obecná prevence, do které patří životospráva, trénink a regenerace, ze strany hráčů přijímána dobře. Většina těchto oblastí se řeší v rámci přípravy celého týmu s kondičními trenéry a fyzioterapeuty. Kromě přípravy v rámci týmu navštěvují hráči také různá fitness centra, kde individuálně spolupracují s dalšími kondičními trenéry. Řada z nich má rovněž své výživové poradce. Samostatně si zajišťují i oblast mentálního poradenství a psychoterapie, protože není v silách týmového lékaře, který má plný pracovní úvazek, vlastní zaměstnání, často i ambulanci a další služby, aby takto komplexní péči dokázal zajistit. Naopak ne vždy panuje úplná shoda v oblasti vlastní zdravotní prevence. Zatímco různé doplňky stravy jsou hráči většinou akceptovány, například očkování často naráží na negativní postoj. Svou roli v tom může hrát určitá obava z vedlejších účinků očkování, které mohou hráče během sezony na několik dnů vyřadit z plné zátěže. Ve srovnání s pravidelnými epidemiemi virových onemocnění v určitých obdobích sezony, které postihují výraznou část hráčského kádru a při nedoléčení mohou mít závažné následky, je však tato obava z mého pohledu neopodstatněná.

Diskutované je téma zejména poranění hlavy, co byste k nám k němu řekl?
Řada slavných hráčů ukončila kariéru v důsledku opakovaných otřesů mozku a dalších poranění hlavy. Ať už je to například Eric Lindros, Jakub Voráček nebo mnoho dalších. Takových případů jsou desítky. V NHL se z toho stal velmi vážný problém. Dá se říci, že vznikla doslova epidemie kraniocerebrálních poranění, která mnoha hráčům předčasně ukončila kariéru. Postupně se tam také formuje skupina bývalých hráčů, kteří vedou soudní spory s NHL a jejími organizacemi. Poukazují přitom na údajně nedostatečnou zdravotní péči nebo na nadměrný tlak, aby nastupovali k zápasům i přes zdravotní potíže.

Jak toto téma rezonuje u nás?
U nás se této problematice začíná věnovat větší pozornost, a to mimo jiné díky významné práci paní doktorky Nevšímalové. Dlouhodobě se této oblasti věnuje a již dříve pro náš klub připravila odborný seminář. Dnes se toto téma řeší také na úrovni svazu. APK organizuje setkání lékařů všech extraligových týmů, jejichž součástí jsou školení zaměřená na základní postupy při poranění hlavy. Cílem je sjednotit přístup k diagnostice a léčbě těchto úrazů. Jejich nebezpečí spočívá mimo jiné v tom, že často nejsou na první pohled viditelné.

Jak se na toto zranění hledělo v předchozích letech?
Dříve se na tuto problematiku pohlíželo mnohem jednodušeji. Pokud měl hráč otřes mozku, doporučilo se mu několik dní odpočinku, a jakmile přestal pociťovat nevolnost nebo jiné obtíže, mohl se vrátit do hry. Dnes už je přístup zcela odlišný.

A jak byste vy sám popsal práci s takovým poraněním?
V současnosti existují sofistikované diagnostické a léčebné postupy, které mají lékařům pomoci objektivně posoudit, zda je hráč schopen nastoupit k utkání. Místo absolutního klidu se doporučuje dávkovaná zátěž. Její míra se zvyšuje postupně na základě detailního monitorování zdravotních ukazatelů hráče. Hlavní slovo má neurolog, který spolupracuje s fyzioterapeutem a kondičním trenérem. Lékař následně rozhoduje o tom, zda je hráč schopen vrátit se do hry. Tyto postupy platí i v případě, že s nimi hráč nebo členové realizačního týmu nesouhlasí. Lékař se musí řídit stanovenými pravidly a odbornými kritérii. Hráči totiž často své potíže záměrně zlehčují nebo zatajují, protože se obávají, že by mohli přijít o místo v sestavě nebo o svou pozici v týmu. Bezprostředně po úrazu navíc nemusí být schopni svůj stav objektivně posoudit tak, aby nehrozilo riziko dalšího poranění. Právě proto je důležité, aby rozhodování o návratu do hry vycházelo z objektivního zdravotního posouzení, nikoli pouze z pocitů samotného hráče.