Doktor Zdeněk Vodička a doktor Filip Krejčí. Dva ortopedičtí specialisté, kteří vedle své každodenní práce věnují značnou část času také hokejovému Motoru. Zatímco doktor Krejčí působí u týmu od roku 2013, tedy od znovuzrození Motoru, doktor Vodička je jeho součástí už téměř třicet let.

„Má funkce je spíše koordinační. Snažím se zajišťovat různé typy odborností a organizovat péči o hráče tak, aby proběhla co nejrychleji a hráč byl schopen se co nejdříve vrátit do hry. Dnes je v popředí především výkon. Hráči jsou orientováni na to, aby podávali špičkové výkony. Tomu se přizpůsobilo i jejich chování, ať už ve smyslu životosprávy, nebo tréninkového nasazení,“ popisuje doktor Vodička svůj pohled na současnou situaci v hokeji.

Zatím nejmladším členem týmu je MUDr. Klára Stašková, která se k němu připojila v roce 2020. „Jednou z mých klíčových povinností jsou každoroční sportovní prohlídky, které musí absolvovat každý profesionální sportovec. Většina hráčů nemá v místě svého působení praktického lékaře, a proto jim poskytuji i běžnou ambulantní péči. Ta zahrnuje řešení akutních obtíží, kontrolu chronických onemocnění, předoperační vyšetření i konzultace, které by jinak řešili se svým registrujícím lékařem, a často vyžaduje úzkou spolupráci s dalšími specialisty,“ komentuje doktorka Stašková náplň své práce.

Nesmíme zapomenout ani na pohybový aparát, o který pečuje tým fyzioterapeutek vedený magistrou Vendulou Scheichlovou. „V mé ambulanci pracujeme v celkovém počtu osmi lidí. Personál je dostatečně vyškolen na to, aby dokázal kvalitně pomoci. Jsem přesvědčena, že je potřebná určitá míra zastupitelnosti. Mé osobní heslo zní: ‚Lepší kapka prevence než složité několikatýdenní léčení.‘ Nemyslím si, že je moudré nastupovat s jakoukoli bolestí, o které bych nevěděla, byť třeba jen do tréninku. Sport by neměla doprovázet bolest a heslo ‚co bolí, to sílí‘ platí jen v určitých mezích,“ dodává magistra Scheichlová. S touto myšlenkou souhlasí i doktor Vodička: „Prevence nespočívá jen ve vlastní fyzické regeneraci, ale i v poradenství v oblasti životosprávy, psychologických problémů a podobně."

„Funkci týmového lékaře při samotných zápasech zastávají ortopedičtí specialisté, kteří jsou připraveni řešit akutní úrazy přímo na ledě. Sama jsem si užila podobnou roli během loňského mistrovství světa žen v ledním hokeji a musím přiznat, že při sledování zápasu zapomínám na skóre a za jmény nebo čísly na dresech vidím anamnézu hráče či nějaký lékařský příběh. Na rozdíl od diváků nemám příliš v lásce tvrdé osobní souboje,“ dodává doktorka Stašková.

Práce u hokejového klubu? Závazek, který je potřeba plnit v každé situaci. „Práce sportovního lékaře nekončí odchodem z pracoviště – zdravotní komplikace přicházejí kdykoli a vedení týmu či hráči volají ve chvíli, kdy problém vznikne, a někdy očekávají zázraky do druhého dne,“ říká doktorka Stašková, kterou doplňuje i fyzioterapeutka Scheichlová: „Co se týče Motoru, snažíme se být téměř čtyřiadvacet hodin denně na telefonu.“

Práce s hokejisty má své specifické kouzlo, které popisují i naši zdravotníci. „V podstatě všichni hráči se chtějí vrátit. V tomhle je sport úžasný. Nikdo nechce pracovní, respektive sportovní neschopnost zbytečně prodlužovat. Hráči jsou schopni každý den pracovat na tom, aby se co nejrychleji vrátili,“ říká magistra Scheichlová, se kterou souhlasí doktorka Stašková: „S oblibou říkám, že zdravotní péče profesionálního hokejisty musí být stejně dynamická jako hra samotná a vyžaduje jistou míru trpělivosti i pochopení.“

Zajímavou myšlenku dodává i doktor Vodička: „Konkurence mezi hráči se neustále zvyšuje. Čili zájem hráčů o to, aby se mohli okamžitě vrátit do hry a do tréninkového procesu, je tak velký, že jsou schopni i riskovat určité negativní dopady svého zdravotního stavu. Osobně jsem se v posledních deseti letech nesetkal s hráčem, který by neměl snahu se okamžitě a co nejrychleji vrátit do hry.“

Sám doktor Vodička potom zmínil téma, které se v posledních letech intenzivně diskutuje i v českém prostředí. „Je hodně diskutované téma poranění hlavy. To se stalo fenoménem, takovým strašákem. V NHL se z toho stala doslova epidemie kraniocerebrálních poranění, která ukončila hráčům kariéru. Tyto úrazy jsou nebezpečné v tom, že je nevidíte. Nevidíte zlomeninu, nevidíte krvácení, nevidíte tržnou ránu, a přitom jde o velmi vážné poranění. Dříve se na to pohlíželo tak, že když měl hráč otřes mozku, dva dny si odpočinul a šel znovu hrát. Dnes už to tak vůbec není. V tom vidím naprosto zásadní pokrok medicíny.“