Agu, popiš nám své fotbalové začátky. Kde jsi s fotbalem začínala a kdo tě k němu přivedl?
S fotbalem jsem začínala v první třídě v Třeboni, ale chtěla jsem ho začít hrát mnohem dříve. Přijde mi, že už třeba od tří let k tomu mám hodně blízko. Mám staršího bráchu, a navíc všichni chlapi u nás v rodině hrají fotbal. Vždycky, když kluci hráli u babičky na chalupě, musela jsem se do toho zapojit, hodně mě to k tomu táhlo. Vzhledem k tomu, že jsem byla hodně akční dítě, mě mamka na fotbal nechtěla přihlásit, bála se, že mě to nebude bavit. Když ale viděla, že se mě to fakt drží odmala, dala tomu šanci a od prvního tréninku v Třeboni mě to už nepustilo. Fotbalem žiju. V Třeboni jsem hrála dva roky, poté jsem přestoupila do Ševětína, protože tam trénuje můj strýc. Bylo to tam fajn.

Jak se tvůj přesun do Dynama seběhl?
Když jsem hrála v Ševětíně, trénoval tam Vláďa Božovský, trenér, který teď trénuje dorostenky v Dynamu. S Kačkou Prášků jsme hodně jezdily na výběry a trenér nám nabídl, že můžeme jezdit trénovat na Složiště. Mohly jsme přestupovat už v zimě, nakonec jsme však zůstaly ještě půlrok, za což jsem ráda. Dvakrát týdně jsme trénovaly v Ševětíně a dvakrát na Složišti. Bylo to docela náročné tím, že jsem bydlela v Třeboni, kde jsem chodila i na základní školu, jezdila jsem sem tam a musela jsem zvládat školu. V létě jsme tedy přestoupily a bylo to všechno v pohodě. S holkama jsme se znaly z výběrů, takže v tomto ohledu to bylo super.

Přemýšlela jsi nad tím, nebo jsi měla hned jasno?
Věděly jsme, že tam s holkama chceme přestoupit, měly jsme fakt super partu. Což jsme měly i v Ševětíně, ale chtěly jsme se posunout, braly jsme to jako super příležitost. Bylo to náročné se školou, jak jsem říkala, učila jsem se na přijímací zkoušky, ale nakonec se to všechno zvládlo.

Jak zvládáš školu kombinovat s fotbalem?
Vzhledem k tomu, že už jsem ve třeťáku na střední škole, naučila jsem se s tím pracovat. Ve třídě však nemám tolik sportovců a je pro mě těžké sledovat, že většina se po škole učí a já na to nemám tolik času. Nestěžuji si, už to beru tak, jak to je. Naučila jsem se dobře si to rozložit, abych zvládla školu i fotbal dohromady. Škola se mi snaží hodně vycházet vstříc i s tréninky, za což jsem ráda.

S dorostenkami jste hrály skvělý fotbal, ve druhé sezoně se vám povedlo dosáhnout vytouženého postupu do první ligy. Jaké to pro tebe byly pocity?
Byl to skvělý pocit. O postup už jsme hrály sezonu předtím, do první ligy ale jen těsně postoupil Liberec. Bylo to úžasné, hlavně ty oslavy. Měly jsme dobrou partu, jak s trenéry, tak s holkama. Šly jsme si za tím a věděly jsme, že postoupíme. Měla jsem pocit, že se nám naskytne spousta nových možností.

Navíc jste tu sezonu vyhrály bez ztráty jediného bodu. Úctyhodná bilance.
Řekla bych, že mezi první a druhou ligou by měla být ještě jedna soutěž (usmívá se). Přijde mi, že je to fakt velký skok, je to něco jiného. Ve druhé lize jsme každé utkání vyhrávaly o více než deset gólů, ale v první lize jsme pak koukaly s otevřenou pusou, bylo to úplně o něčem jiném. Nebyly jsme na něco takového připravené. Měly jsme vážně skvělou partu a šly jsme si za tím.

V té předchozí sezoně vám postup utekl pouze o tři body. Byly jste už tehdy připravené udělat ten krok výš, nebo to bereš tak, že to tak mělo být?
Předtím jsme na to asi ještě nebyly úplně připravené. Skok byl opravdu velký. Dopadlo to ale tak, jak to dopadnout mělo.

Čemu přisuzuješ, že ženský fotbal v Budějovicích šel takhle nahoru?
Vnímám to tak, že celkově ve světě se ženskému fotbalu začala dávat větší pozornost. Dělá mi to vážně radost (usmívá se). Chodí na nás také více lidí. Díky postupu do první ligy jsme na naše zápasy přilákaly opravdu dost fanoušků, kteří nám chodí fandit. Máme také lepší podmínky než dřív – vlastní šatny a celkově se přístup k ženskému fotbalu změnil. Trenéři jsou skvělí, makají a dávají do toho spoustu svého času, snaží se z nás udělat fotbalistky. Udělala se také WU13, což je skvělé.

V první lize se vám ovšem příliš nevedlo a šly jste zase dolů. Byl ten rozdíl opravdu tak velký?
Ten rozdíl byl opravdu velký. Hra je rychlejší, důraznější a celkově kvalitnější. Byla to pro nás velká zkušenost.

Teď jsou dorostenky opět na první pozici. Věříš týmu, že to dotáhne zase o patro výše?
Samozřejmě jim věřím a moc jim fandím. Snažím se je chodit podporovat i na zápasy. Občas jsem si s nimi byla i tuto sezonu zahrát. Jsem pyšná na to, jak pracují. Musí být pro ně těžké spadnout z první ligy a vrátit se zpět do druhé a znovu dokazovat, že na to mají. Holky se toho ale strašně dobře ujaly a makají, co to jde, aby se zase brzy vrátily zpět.

Říká se o tobě, že jsi zarputilá hráčka. Jak by ses popsala?
Své silné stránky se v dospělém fotbale snažím najít, respektive zlepšit. V dorostu jsem měla rychlostně i silově navrch, když jsem ale přišla do dospělého fotbalu, trochu mi to otevřelo oči. Řekla bych, že jsem běhavý typ, za což jsem ráda. Jsem také dost tvrdohlavá, ale zároveň cílevědomá a ambiciózní. Chtěla bych si splnit svůj sen, když už se takhle dlouho snažím.

Na jakém postu hraješ?
Nebyla jsem vždycky záložnice. Začínala jsem v útoku, byla jsem také v bráně. Když jsem přišla do Dynama, hrála jsem i stopera. Postupně jsem se ale posunula výš a teď většinou hraju na křídle nebo ve středu zálohy. Ať už šestku nebo desítku, je mi to jedno. Více šancí ale dostávám na kraji, což mě baví. Díky tomu, že jsem běhavá, se tam docela hodím.

Měla jsi od malinka nějaký fotbalový vzor?
Ano, pojí se k tomu takový příběh. Jak jsem říkala, s bráchou a klukama jsme si pořád kopali a babička na nás vždycky koukala. Brácha je o osm let starší a bral mě mezi své kamarády. Lítala jsem mezi nimi a babička mi jednou řekla, že jsem takový malý Cristiano Ronaldo. Od té doby mě nezajímal nikdo jiný. Je to můj vzor odmala a obdivuju ho. Chtěla jsem i do školy chodit v jeho teplákovce (usmívá se).

Mimo dorostenky působíš také u žen. Jaké rozdíly vnímáš?
Největší rozdíl vnímám určitě v rychlosti hry. Je to o hodně rychlejší a náročnější. Zatímco v dorostu ještě můžeš hodně pracovat na technice a zlepšovat se, v ženách už na to moc prostoru není. Tam to buď máš, nebo nemáš. Musíš mít naběháno, být rychlá a silná.

Jak probíhal tvůj přesun do žen?
Ano, věkově jsem ještě dorostenka, ale v létě přišli k ženám noví trenéři a často jsme měli společné tréninky. V přípravě mě brali na přáteláky a postupně mě víc zapojovali. Do sezony jsem šla s tím, že budu hrát za dorostenky i za ženy, s tím, že dorost bude priorita. Když ženy budou potřebovat, půjdu s nimi. Hned v září si mě ale trenér zavolal, že se domluvili s trenérem dorostu, že zůstanu u žen. Začala jsem trénovat jen s nimi a jednou týdně jsem si šla zahrát i s dorostenkami. Byly jsme opravdu jedna rodina a nechtěla jsem o ně přijít. Na druhou stranu jsem měla z přesunu do žen obrovskou radost a je to pro mě velká čest. Cítím, že jsem se za ten krátký čas hodně posunula.

Jak hodnotíš aktuální sezonu vašeho týmu?
Na začátku sezony jsme mířily na lepší příčky a myslím si, že tam patříme. Bohužel doplácíme na zbytečné chyby, kvůli kterým jsme ztratily hodně bodů.

Jsi teprve sedmnáctiletá hráčka. Jaké máš ambice do budoucna?
Chtěla jsem se fotbalem vždycky živit, ale postupně jsem zjistila, že to v ženském fotbale není tak jednoduché. V Česku je opravdu těžké se tím uživit. Každopádně bych u fotbalu chtěla zůstat co nejdéle. Ambice rozhodně mám. Přála bych si, abychom s Dynamem postoupily do první ligy a abych si jednou mohla zahrát za reprezentaci. Příští rok maturuji, takže to bude náročné období. Chtěla bych ale být v ženách víc vidět a postupně si vybojovat větší roli.